Demokratická společnost nesmí dopustit revizi důsledků druhé světové války
říká profesor Václav Pavlíček, člen Katedry ústavního práva Univerzity Karlovy v Praze.
Charakteristickým prvkem současných německých revanšistů je hledání viníků porážek Německa, ale mimo Německo. Zejména členové spolků po druhé světové válce odsunutých Němců se snaží falšovat výklad příčin, průběhu a důsledků dvou porážek Německa v obou světových válkách, jinými slovy přepisují dějiny. Nemyslíte, že to vážně narušuje česko-německé vztahy?
Snaha revidovat výklad příčin, průběhu a výsledků 2. světové války se nedotýká jen česko-německých vztahů, ale má evropský i globální charakter. Projevuje se i v jiných evropských státech. Československo bylo prvním terčem útoků sil, které chtějí učinit z podněcovatelů a viníků války, z válečných zločinců, kteří způsobili smrt milionů lidí, oběti této války. Ti, kteří položili své životy, aby ubránili v Evropě skutečně evropské hodnoty humanity, rovnosti, solidarity a svobody, mají být ukázáni jako zločinci nebo zatím alespoň spoluviníci válečných zločinů. Politická slepota některých jednotlivců z řad politiků a publicistů, u jiných zaprodanost cizím zájmům, započala omluvou za poválečný odsun a zpochybňováním Postupimské dohody a dalších dohod Spojenců z doby války a po ní. Představitelé landsmanšaftu i některé kruhy německé politiky tehdy varovali Českou republiku, aby se neodvažovala obrátit se na své válečné spojence ohledně jejich stanoviska k válečným událostem, jinak ohrozí členství ČR v evropských strukturách. Česká republika přes výhružky takový dotaz tehdy učinila. Vyjádřením Spojených států, Ruska a Velké Británie, jakož i Francie, bylo potvrzeno neměnné stanovisko bývalých Spojenců k poválečnému uspořádání.
Již tehdy se tyto německé síly snažily oddělit české představitele od Polska a vyhrožovat, že neuzná-li Česká republika svou »vinu«, bude v Evropě zcela izolována…
Vzpomínám si na jeden seminář v Poslanecké sněmovně v souvislosti s přípravou česko-německé deklarace. Německý politik Verheuegen a německý profesor tehdy působící v Plzni Boldt vyhrožovali z tribuny nedozírnými následky pro Českou republiku, neuzná-li v tomto textu svou odpovědnost, neboť údajně Německo, Polsko a Francie se o svých postojích dohodly, na rozdíl od ČR, která zůstane izolovaná. Tehdy proti takovým výhružkám se ostře postavil také poslanec Pavel Dostál s tím, že mu to připomíná jiné výhružky z minulosti. Brzo se ukázalo, že německá politika se uchylovala v té době k různým úskokům a bylo chybou, že Česká republika a Polsko nepostupovaly koordinovaně při obraně protinacistických pozic ohledně hodnocení důsledků války. Měl jsem možnost v některých diskusích, např. na platformě česko-německého diskusního fóra nebo jako host fóra žen v Bonnu upozornit, že v německých reprezentacích při vzájemných diskusích chybějí představitelé těch demokratických Němců, kteří byli pro své postoje za války vězněni nebo bojovali proti nacismu v emigraci. Naproti tomu v česko-německém diskusním fóru nechyběla nikdy početná delegace landsmanšaftu.
Landsmanšaft se však nikdy od henleinovské minulosti účinně nedistancoval, ani od politiky zločinů páchaných tímto společenstvím na Češích a demokratických Němcích…
Jejich zločiny byly takového druhu, že Hitler považoval za potřebné výnosem ze 7. června 1939 jim udělit amnestii, neboť sloužily k »udržení němectví«. Z hlediska českého právního řádu je tato amnestie nicotná a Česká republika by měla požadovat vyšetřování vražd, zavlečení do ciziny a dalších zločinů ještě před zahájením války. Chtějí-li být představitelé landsmanšaftu členy delegace Bavorska, jako zvláštní národní skupina žijící v Bavorsku, musí také přiznat svou odpovědnost za zločiny páchané při rozbíjení demokratického Československa, za řádění henleinovských ordnerů, za násilí na Češích, Židech, demokratických Němcích a emigrantech, kterým se Československo snažilo zajistit ochranu.
V některých kruzích se stále kritizuje čs. zákon č. 115/1946 Sb., o právnosti boje proti nacismu, ačkoliv mnohé státy, jejichž představitelé se k takové kritice připojují, přijaly v téže době jako Československo obdobné předpisy, aby mohly dodatečně legalizovat legitimní boj proti nacismu a fašismu.
Nejdelší dobu takové beztrestnosti obsahoval např. rakouský zákon, neboť se vztahoval i na činy týkající se odporu proti klerofašistickému režimu nastolenému kancléřem Dollfussem v roce 1933. Československo ostatně v té době poskytlo azyl mnoha odbojářům, kteří se zbraní v ruce se proti tomuto režimu postavili a hrozila jim v Rakousku smrt nebo vězení. Je pozoruhodné, že němečtí historici si tohoto mezinárodního kontextu byli vědomi, proto zabránili tomu, aby studium těchto předpisů se nestalo předmětem srovnávací studie, jak bylo původně v rámci česko-německého fondu budoucnosti dohodnuto. Místo toho se prosadila problematika postavení menšin. Neznalost dějinných souvislostí vytváří prostor pro uplatňování nelegitimních majetkových nároků. Z těchto důvodů chápu i stanovisko prezidenta Václava Klause k Lisabonské smlouvě, domnívám se však, že takový postoj měla včas zaujmout česká vláda v koordinaci s vládou polskou, a uplatnit výhradu chránící výsledky protinacistických opatření. Podobně kdysi postupovalo Lucembursko při výhradě k Evropské úmluvě o lidských právech a základních svobodách.
Neměli bychom také zůstávat slepí a hluší k tomu, že v řadě států zejména střední a východní Evropy pod hesly antikomunismu jsou obhajovány nebo dokonce velebeny tehdejší spojenci nacistického Německa, kteří bojovali například v oddílech SS po boku německých vojsk na frontě, páchali pogromy na Židy, účastnili se vraždění v koncentračních táborech. Jejich oběťmi byli i českoslovenští občané. Za hesly antikomunismu se dnes také skrývá rehabilitace nacismu a antisemitismu. Změny ve složení evropských soudních institucí mohou přinášet judikaturu protikladnou principům poválečného uspořádání, neboť reprezentace některých nových členských států se nehlásí k protinacistickým hodnotám jako ke své prioritě. Tím by mohly vítězit hodnoty, o kterých se vítězové 2. světové války domnívali, že byly definitivně poraženy.
Strany CDU/CSU podporovaly v celém poválečném období spolky odsunutých Němců, a protože jsou obě strany zastoupeny i v nové vládě, pokračují v tom i dnes, zejména pokud jde o finanční podporu. Spolky to vracejí voličskou podporou. Kde vidíte hlavní nebezpečí jejich aktivit?
Landsmanšaft se od počátku snaží vzbudit dojem, že zastupuje veškeré německé obyvatelstvo, které mělo nějaký vztah k Československu, a to dokonce včetně těch, kteří zde ani nikdy nežili nebo žili jenom jako příslušníci okupačních sil. Takovou představu o reprezentaci všech Němců vytvářelo i Henleinovo hnutí za 1. republiky. Nebyla to pravda ani tehdy, a není to pravda ani v současné době, neboť vždy existovala dělicí čára mezi demokratickými Němci a odpůrci demokracie. Československo ve třicátých letech učinilo chybu, že Henleinovo hnutí včas nezakázalo, tak jak postupovalo předtím v souvislosti s jednorázovým zákonem ohledně dvou pronacistických politických stran. Landsmanšaft v Německu se snaží vystupovat, jako by byl pouhým kulturním a národopisným sdružením a mohl získávat z tohoto důvodu i různé dotace od státu. Svůj monopol v údajném zastupování sudetoněmectví si žárlivě střeží i vůči jiným sdružením. Pocítila to ostatně nedávno v ČR i skupina lidí, která pod jménem landsmanšaftu hodlá vystupovat a patrně získávat také dary a dotace, jak to prezentuje svými stanovami a proklamacemi i na svých internetových stránkách, a touží po publicitě. Demokratická společnost se však musí bránit a nepřipustit snahu o revizi důsledků 2. světové války. Tehdy bylo rozhodnuto nepřipustit obnovu žádné formy nacismu, fašismu a militarismu. I to bylo výsledkem politických dohod v Teheránu, Jaltě a v Postupimi a smluv, které byly posléze protinacistickými spojenci v tomto duchu uzavřeny. Jsme svědky toho, že takové nebezpečí neonacismu a rasismu je reálné.
Jiří Černý